Community » Hattrick Press

Z Champions League do pralesa

Written by Sithorin

V záplavě "odborných" článků tady na HT, nebo příběhů manažerů s jejich cestami napříč úrovní se nějak zapomíná na ty, kdo jsou pro tým ze všech nejdůležitější. Ne, nejsou to hráči, a už vůbec to není ten mamlas v kravatě na tribuně. Tím nejdůležitějším je samozřejmě trenér!

Než začnu složitě tlachat a sepisovat své paměti, asi by bylo fér se představit. Moje jméno je Zdravko Búrzanov (139266582) a právě jsem vyhrál s Realem Madrid prestižní Ligu Mistrů. Pocházím z Bulharska z malebné vesničky o čtyřech domech.
No dobře, není to tak docela pravda, ale já věřim, že za několik málo sezon se takto budu představovat. A možná ani nebudu muset, protože mě každý bude znát. Než se k této nehynoucí slávě dostanu bude to ale ještě chvíli trvat, takže začnu hezky od začátku.

Moje trenérské začátky nebyly vůbec jednoduché. Pln očekávání jsem si místo dovolené v Karibiku zaplatil trenérský kurz a pomalu se začal učit španělštinu. Byl jsem o svých nesporných kvalitách naprosto přesvědčen a pokud bych neměl jít do Realu Madrid, v Barceloně by mě zcela jistě nosili na rukou. Bohužel můj sen dostal velice rychle trhliny. V první řadě nebylo vůbec jednoduché sehnat telefon na prezidenta Realu Madrid, a než se mi ho povedlo sehnat, stihl jsem svou krásnou, novou a stále ještě voňavou trenérskou licenci přesně 13569x očistit a 107x přendat na jiné místo. Když jsem konečně číslo sehnal a po dlouhém čekání se mu dovolal, jeho neprofesionální a arogantní přístup mě zcela šokoval. Tituloval mě slovy, která jsem musel hledat ve slovníku ještě 2 hodiny po skončení hovoru a zcela bezostyšně se mnou mluvil jako se slepicí. Jeho neustále "puta, puta" mě přivádělo k šílenství. Rozhodl jsem se, že pod takto arogantním prezidentem pracovat nebudu a rozloučil se s ním. Musím přiznat, že jsem se v Realu Madrid opravdu zklamal.
Přístup Katalánců byl mnohem přátelštější. Pan Rosell se ukázal jako velmi veselá kopa, a když jsem mu tlumočil svou nabídku trénovat jeho klub, spadl smíchy ze židle, ale zcela nepochopitelně ji odmítl.
Když jsem nepochodil ve Španělsku, zkusil jsem obvolat několik menších klubů v Anglii. Mou nabídku však odmítl Arsenal, oba Manchestery a zcela nepochopitelně i Liverpool. Právě odmítnutí týmu z Anfield Road byla zřejmě poslední kapka a já začal pochybovat o svých trenérských dovednostech. Žal jsem dlouho utápěl v pivu, vodce a jiných lihovinách. A právě pivo mi zřejmě otevřelo cestu dál. Barman mi poradil, že nejlepší pivo mají v Česku a i Praha prý stojí za návštěvu. Tak jsem si sbalil kužely, překážky a svou tréninkovou bundu značky Joma a rozhodl se podívat do Prahy.

Přiznávám, že mě Praha (okou)zlila naprosto dokonale. Při jedné z návštěv restaurace nevalné pověsti jsem potkal muže s, na první pohled, vysokou úrovní. Na ten druhý, bližší, který umožňoval onomu muži aby na mě dýchl jsem pochopil, že jeho úroveň nebude zřejmě tak vysoká, jako hodnota alkoholu v jeho krvi, a rozhodně ani ne tak vysoká, jak jsem si původně myslel. Představil se jako Sithorin a tvrdil, že je manažerem špičkového týmu. Smál jsem se, až jsem mu boty pozvracel, ale jelikož se ukázal jako veselý týpek, přiznal jsem se, že já jsem světový trenér, momentálně, naprosto nepochopitelně, bez angažmá. A on, že trenéra hledá a světový zkušenosti se mu budou hodit. Slovo dalo slovo a my si plácli. Teprve druhý den jsem zjistil, co je ten tým zač. 1.FC Liberty (1682162) - mančaft ze VI. ligy. Znovu se mi udělalo mírně nevolno, neboť podle toho, jak Sithorin o svém týmu básnil jsem myslel, že hraje minimálně první ligu.

Na prvním tréninku jsem byl ovšem mile překvapen. Tři z hráčů dokonce uměli kopnout do míče a jeden dokázal i nahrát. Ona postarší dáma, vracející se z nákupu, jeho přihrávku zcela očividně nečekala, ale nikdo není dokonalý. Pravou sílu týmu jsem poznal ovšem až po tréninku. To, co hoši předvedli v hospůdce nedaleko stadionu, jsem ještě neviděl. Doslova jsem se do nich zamiloval a zařekl se, že tady budu trénovat do konce kariéry.
Naše pravidelná setkání v hospodě měla na tým neskutečný vliv a týmu se podařilo to, co nikdy dřív. Postoupili jsme do V. ligy. Bylo to neskutečné a krásné. Vrcholným kouskem týmu byl mladíček Svatoslav Řehoř (365529562). Pánové, to vám byl notorik. Kluk, který by mohl na místě chlastat první ligu. Ani se nedivím, že to Sváťa dotáhnul až do reprezentace, a když pořádně zregeneroval síly správně vychlazenou dvanáctkou, dokázal dát i gól. Jeho nesporných kvalit si samozřejmě všiml i sám trenér a našeho manekýna pochválil před nastoupenou jednotkou (16386516.482). Jen málokdo s ním udrží tempo a je jasné, že Sváťa bude jednou kapitán a zcela určitě i trenér. Ten kluk má talent. Poznám to...
A proč to vlastně píšu? Protože má trenérská kariéra se chýlí ke konci. V kabině je potřeba nový vítr. Někdo, kdo ty kluky znovu trochu usměrní. Někdo, kdo jim ukáže, zač je toho půlitr. Závěrem bych chtěl říct, že ačkoliv jsem netrénoval ani Real, ani Barcelonu a do Ligy Mistrů jsem se ani nepodíval, jsem se svou trenérskou kariérou naprosto spokojen. S Liberty jsem totiž zažil něco krásnýho a jsem přesvědčen, že nikde jinde bych to zažít nemohl. Moc jsem si sice nevydělal, ale byl to fotbal, který mě naplňoval, fotbal, který měl kouzlo a fanoušci, kteří byli naprosto fámózní. Liberty je zkrátka víc než Real Madrid s Barcelonou dohromady a týmy z Anglie jsou jen chudí příbuzní. Do V.I.P.ky Liberty budu chodit, dokud budu živ...
Zdravko Búrzanov; trenér 1.FC Liberty